KDY AUTOMATICKÉ MĚŘENÍ EXPOZICE PRACUJE SPOLEHLIVĚ

Automatické měření expozice pracuje poměrně spolehlivě u scén, kdy je dostatek světla a kdy scéna má vyvážený podíl světlých a tmavých míst. Jinými slovy je v průměru blízká středně šedé. Takovým situacím se často bez přesnější specifikace říká „dobré či standardní světelné podmínky“.

Zejména maticové měření je schopné uhádnout i některé scény, které požadavek střední šedé nesplňují. Pokud je navíc scéna málo kontrastní, tak díky reservě v dynamickém rozsahu fotoaparátu není přesná expozice kritická. Digitálním fotoaparátům proto vyhovuje difúzní světlo – zamračený den, stín atp.

  KDY AUTOMATIKA MŮŽE SELHAT

Existují světelné podmínky a scény, kdy automatika disponující pouze odraženým světlem má malou šanci uspět. Ruční expoziční korekce jsou tak nutností:

 Světlé scény (světlejší než střední šedá)
Scény v průměru světlejší než středně šedá jako jsou pláže na slunci, lesknoucí se voda, bílé zdi a domy, sněhem pokrytá krajina atp. budou mít tendenci k podexpozici. Je proto užitečné prozkoumat, zda správná expozice nebude vyžadovat mírnou expoziční korekci směrem ke světlejší fotografii.

Fotografujete-li plošně malý objekt na výrazně světlém pozadí, automatika má tendenci najít kompromis a fotografie vedou často téměř k siluetám. Navíc i nepatrné posuny fotoaparátem dramaticky mění světelné poměry ve snímku a automatika dochází k velmi rozdílným hodnotám. Je proto lepší měřit expozici celoplošně se zdůrazněným středem nebo najít správné expoziční hodnoty v manuálním režimu.

 Tmavé scény (tmavší než střední šedá)
Naopak scény v průměru tmavší než středně šedá (noční snímky, předměty ve stínu atp.) povedou často k přeexpozici. Pro zachování nálady případně pro zabránění přepalům ve světlých místech je nutné provést zápornou expoziční korekci směrem k tmavší fotografii.

 Extrémně kontrastní scény
U extrémně kontrastních scén je obtížné najít kompromis mezi případnými přepaly a podpaly. Automatika to „nějak“ vyváží, ale jen vy víte, co je na snímku důležité a zda vám jde spíše o stíny či světla.

 Zvláštní scény
Existují scény, jejichž změření je velmi problematické či přímo nemožné – osvětlené ulice, rockové koncerty, ohňostroje, snímky ve svitu měsíce atp. U těchto scén je nejlepším řešením experimentovat, případně pořídit více expozičních variant. Manuální režim je opět velmi praktický.

  POZNEJTE SVŮJ FOTOAPARÁT!

Snahou všech výrobců je výše uvedené problémy pokud možno poznat a eliminovat. U standardních scén se bude chování fotoaparátů poměrně shodovat, ale u „problematických scén“ lze očekávat odlišné reakce. Např. u velmi kontrastních scén může jeden fotoaparát preferovat stíny, zatímco jiný světla, některé fotoaparáty snadněji „zblbne“ silný zdroj (např. Slunce) v záběru atp.

Proto je téměř nezbytné dokonale poznat svůj fotoaparát. Snímejte s ním různé scény i když víte, že fotografii nijak nepoužijete. Studujte potom třeba z Exifu jeho chování a strategii expozice. Časem mu začnete rozumět, začnete odhadovat jeho reakci a poznávat scény, kdy vaše osobní preference nejsou ve shodě s preferencemi expoziční automatiky. Proto i lecjaký profesionální fotograf by znejistěl, kdyby jste mu těsně před důležitou akcí vyměnili značku fotoaparátu.

  NESPOLÉHEJTE NA PC ČI MINILAB

Z praxe se ukazuje, že téměř každá fotografie na cestě ke své dokonalosti potřebuje jemně doladit. Nicméně zcela zásadní je kvalita vstupních dat a jedním z významných hledisek jejich kvality je logicky správná expozice.

Často slýchaná věta „Teď to nějak nacvakám a potom v PC doladím“ je pravdou jen částečně. Pokud vám alespoň elementárně na kvalitě fotek záleží, musíte vzít v úvahu limity postprocessingu:

• Přeexponovaná scéna která má výrazné přepaly nejde v PC ani minilabu již nijak zachránit. Ledaže byste kresbu v inkriminovaných místech domalovali ručně. Z přepálené oblohy, kde je v celé ploše bílá {255,255,255} žádné mráčky či obláčky již nikdy nevykouzlíte, a i když takto přeexponovanou fotku v PC ztmavíte, bude na první pohled vidět ztráta kresby ve světlých místech nejen oblohy, ale často i pleti lidí, zdí, oken atp.
• I když podpaly jsou subjektivně méně dráždivé než přepaly, objevuje se u podexponovaných fotek jiný problém. Při zesvětlování roztahujete vlastně histogram původně zdrcnutý vlevo na celou plochu grafu a tak se logicky rozdíly mezi sousedními barvami zvětšují. Na fotografii je potom často vidět silná posterizace neboli z plynulých barevných přechodů typických pro oblohu či západy slunce se stanou viditelné barevné fleky. Oko již uvidí dvě nejbližší sousední barvy! Každé zesvětlování také výrazně zvyšuje viditelný šum v obraze.

  EXPOZIČNÍ STRATEGIE PŘI REPORTÁŽI

Reportáží označujeme děje, kde jednoduše řečeno není čas. Akce se dějí právě teď, v rychlém sledu a opakovat se nebudou. Příkladem může být obyčejná svatba.

U reportážní práce nelze jinak, než se plně spoléhat na automatiku a maticové měření je nejuniversálnějším nástrojem. Pro portrétní scény či detaily je možné použít středové měření, je však trochu ošemetné a nesmíte zapomenout ho potom přepnout zpět na maticové, protože u řady scén středové měření selže.

Při reportáži se stíhá akorát průběžně kontrolovat histogram a proto je nadmíru vhodné mít zapnutý režim automatického zobrazení histogramu ihned po expozici. Náhled vlastního snímku není až tak důležitý – ten jste viděli v hledáčku – ale klíčový je právě histogram. Podle histogramu je totiž možné expoziční korekcí doladit následující snímky pokud snímáte za podobných světelných podmínek.

Při dramatické změně podmínek (svatebčané se přesunuli z nádvoří do obřadní síně) je užitečné cvaknout si v době klidu několik snímků a opět z histogramu odhadnout možné problémy a případně nutnou expoziční korekci.

Z hlediska režimů lze doporučit režim A (Av) a S (Tv) a sice v následujícím praktickém použití:

• V režimu A (Av) si přednastavte nejnižší možné clonové číslo (světelnost objektivu). Automatika bude dopočítávat čas, který při dostatku světla bude velmi krátký a díky otevřené cloně máte zaručenou malou hloubku ostrosti typickou třeba pro portréty.
• V režimu S (Tv) si přednastavte nejdelší čas, který ještě s ohledem na ohnisko udržíte z ruky. Automatika bude dopočítávat clonové číslo, které při dostatku světla bude vysoké a máte tak zaručenou velkou hloubku ostrosti typickou třeba pro interiéry či skupiny osob.
• ISO nastavte co nejnižší ale tak, aby výše uvedená strategie fungovala – ne však vyšší než cca 400.
• Na scéně potom pouhým přepínáním režimů A (Av) a S (Tv) bleskurychle a podle fotografovaného motivu přepínáte mezi strategií minimální/maximální hloubka ostrosti.

Uvedená strategie je jen jedna z možných, každý si jistě v praxi najde svou oblíbenou.

  EXPOZIČNÍ STRATEGIE V KLIDU

Fotografujete-li statické děje (krajina, architektura, interiéry) a nejlépe ze stativu, je možné se expozicí zabývat mnohem podrobněji než při reportáži. Osvědčil se tento postup:

1. Nastavte ISO citlivost na nejnižší hodnotu (50, 100 nebo max. 200)
2. Nastavte režim priority clony A (Av)
3. Zvažte potřebnou hloubku ostrosti. Krajina, architektura a případně makro vyžadují velkou hloubku ostrosti (= vysoké clonové číslo), zatímco záměr oddělit hlavní objekt od pozadí jeho rozostřením vyžaduje minimální clonová čísla. Nastavte tedy požadované clonové číslo.
4. Změřte scénu (namáčknutím spouště) a podívejte se, jaký expoziční čas fotoaparát dopočítal.
5. Je expoziční čas dostatečně krátký? Pozor na rozhýbání a pohybovou neostrost! Je potřebný stativ nebo alespoň opora (koště, strom …)?
6. Pokud se bojíte rozhýbání snímku nebo pohybové neostrosti, snižte clonové číslo. Jste-li již na doraze světelnosti zvyšte ISO (ale neradi). Pokud vychází ISO větší než 400, zvažte zda fotka za to vůbec stojí. Opakujte od bodu 4. Pozor na mnoha fotoaparátech není ISO vidět na displeji! Proto ho nezapomeňte po fotografování zase snížit!
7. Proveďte zkušební fotku a pečlivě si prohlídněte její histogram. Fotku potom smažte.
8. Podle toho jak to dopadlo nastavte případnou expoziční kompenzaci a opakujte od bodu 7.
9. Nyní jste připraveni na finální záběr!

Poznámky:

• Máte-li k dispozici střední šedou tabulku, můžete v bodě 4 naměřit expozici velmi přesně na ní.
• V bodě 7 se též často osvědčuje postup, kdy změřené hodnoty času a clony nastavíte v manuálním režimu M, provedete případné doladění hodnot podle histogramu a potom již jen čekáte na fotku. Zabráníte tím nebezpečí mylně změřené jiné expozice v době stisku spouště a současně jsou všechny snímky pořízené v dané době a na daném místě expozičně vyrovnané.
• Pro náročné scény je možné bodovým měřením zjistit celkový kontrast scény a expozici vypočítat do středu tohoto rozsahu.

Opět berte uvedenou strategie jen jako inspiraci k nalezení své vlastní.

  ZÁVĚR

Expozice je bezpochyby jednou z klíčových veličin na cestě ke kvalitnímu snímku. I přes obrovský pokrok automatického měření není však možné se na něj vždy slepě spolehnout. Vzít zodpovědnost za expozici do svých rukou s automatikou jako rádcem v pozadí je tak nanejvýš vhodné.

Pokud tedy dosud fotografujete stále na plnou automatiku, zvažte použití scénických režimů a později také režimu P, kde bývá umožněna expoziční kompenzace a posun programu (Flexible program, Program shift). To vám umožní experimentovat a dostat pod kůži praktickou expozici.

V profesionální praxi jsou nejpoužívanější režimy A (Av) a S (Tv). Ty umožňují řídit jak hloubku ostrosti tak pohybový management a stále používat automatiku jako velmi rozumného rádce. Společně s expoziční kompenzací umožní též vědomě využívat dynamický rozsah fotoaparátu.

Režim M je vhodný pro statické snímky, studio, práci s bleskem a pro speciální situace, kdy automatika „nemá šanci“.